Po 1400 kilometrech dorazili pastevci s ovcemi do Valašského muzea v přírodě

autor článku: Petra Zbranková

Po více než 4 měsících putování a 1400 kilometrech trasy dorazili do Valašského muzeaúčastníci mezinárodní projektu „Karpatský redyk 2013“. Cílem je ukázat tradiční pastevectví a salašnictví a přispět tak k zachování této jedinečné kultury. Start byl 11. května v rumunské obci Rotbav (správní oblast Brasov) přes Maramureš v Rumunsku, Vrchovinu, podhůří Tater, Zakopané  a Koniakow v Polsku na Košařiska, Pustevny a do Rožnova pod Radhoštěm v Česku. Celkem po cestě například prošli ovce 84 většími obcemi či městy, 5 národními parky.

Po celou dobu se stádem 300 ovcí putovali pastýři Cristi Suciu (pochází z Rumunska, z Transylvánie) a Piotr Kohut (pochází k Polska, z Koniakowa), kteří se s námi podělili o zážitky z cesty, co je vedlo k tomuto projektu a jaká byla jeho myšlenka.

Co vás vůbec přivedlo na myšlenku tohoto projektu, redyku? Kde hledat počátek?

P. Kohut: Věnuji se salašnictví a pastevectví již nějakou dobu. Před lety jsem se zúčastnil přednášky pana Jaroslava Štiky v Koniakowě (emeritní ředitel muzea, významný karpatolog) a ten v nás opětovně oživil myšlenku redyku tak, jak v historii skutečně Valaši oblast Karpatského oblouku prošli, osídlovali. Postupně jsem se dostal až do oblasti Brasova v Rumunsku, k plemenu ovcí Valaška. Samozřejmě je zde nutno hledat i ekonomický efekt v podobě kvality mléka apod. těchto ovcí. Přípravná fáze projektu a vůbec myšlenka v nás zrála více než tři roky. Z toho přibližně rok trvaly různé náležitosti s tím spojené – povinnost oznámit příslušným orgánům jednotlivých zemí konání a průběh této akce. Dali jsme se dohromady i s polským a rumunským ministerstvem životního prostředí, kteří svým dílem přispěli taktéž k hladkému průběhu tohoto přesunu ovcí, projektu. Ale nic složitého v tom nehledejte, jen jsem si chtěl koupit stádo ovcí z Rumunska a přesunout ho tradiční cestou do Polska, do Koniakowa. Následovně mi bylo líto trasu neprotáhnout dále do Česka a neoživit tak myšlenku a pasteveckou kulturu.

Jaký byl kritický okamžik celého putování?

P. Kohut: Kontakty s lidmi a úřady na Ukrajině. Ale se všemi hygienickými předpisy, nutnými pro přechod hranic jednotlivých států, jsme se popasovali – ač například za cenu výměny části stáda. Doprovodní osli z Rumunska, psi z Polska, koně – huculové z Česka například nepřekračovali hranice jednotlivých států.

Při takovéto fyzické zátěži – trénovali jste předem? Zhubli jste? (1400 kilometrů pěšky)

C. Suciu: Jsme zvyklí denně doma chodit kolem stáda ovcí, nebylo potřeba žádný speciální „trénink“. A díky pohostinnosti lidí nám opravdu v průběhu celé trasy nic nechybělo. Naopak – zhubli bychom bez této práce!

Pro nezasvěceného – kdo je vlastně vůdcem stáda?

P. Kohut: Pravidlem je, že člověk jde před stádem. Občas se podaří a najde se vůdčí ovečka. K této práci ovšem potřebujeme i zmíněná doprovodná zvířata – psy, koně, osly. V celém je ovšem kousek magie – je nutná komunikace mezi stádem ovcí a pastýřem – pomocí zpívání, hvízdání se tento kontakt stále udržuje. Takto si získáte ty „vůdčí“ a ostatní ovce jdou uceleně v celku. Není ovšem jasného pravidla komplexně.

Jaký máte největší zážitek z cesty?

P. Kohut: Pro mě osobně byl zážitek ten, jak zachovalé je pastýřství a salašnictví v Rumunsku – jak to u nás fungovalo dříve, tak to tam funguje doposud. I s použitím různých více či méně moderních technologií. Dalším velkým zážitkem bylo samotné trasování – chodili jsme po původních pasteveckých stezkách. Průchod národními parky. Ulice Krupówki v Zakopanem (jedna z nejznámějších ulic v Polsku). No a taky pastýřská vatra v Zakopanem.

Jste v závěru svého putování – ovce Valašky jste přivedli na Valašsko. Jaké máte pocity z celého projektu?

P. Kohut i C. Suciu: Spokojenost. Spousta zážitků. Naučili jsme se za ty 4 měsíce více trpělivosti a pokory.

Děkujeme za rozhovor.

Piotr Kohut: žije a působí v polském Zakopanem. Salašnictvím a pastevectvím se živí jako zemědělec 15 let. Stará se o stáda i jiných majitelů ovcí, tímto tradičním salašnickým způsobem má pod sebou stádo přibližně o 800 ovcích. Živí se výrobou a prodejem tradičních produktů z ovčího mléka, masa, kůže a vlny. Rovněž vyrábí tradiční regionální karpatské drobné výrobky.
Cristi Suciu: žije a pracuje v rumunské Transylvánii. Jako pastevec působí 10 let a je zaměstnancem tradičního bači. Jeho rodina po generace má i rozsáhlá stáda ovcí (v celém Rumunsku je chováno celkově cca 9 milionu ovcí).

Mezi lety 2005 – 2006 vstoupila v platnost mezi 7 zainteresovanými státy „Karpatská úmluva“ ohledně zachování jedinečnosti a bohatství Karpatských hor. Dotýká se hlavně lidí žijících v Karpatech a jejich kultury a dědictví, které činí tuto horskou krajinu tak jedinečnou. Více na www.carpathianconvention.org.

 

Další zajímavé články...