Doyen hořňácké lidové písně František Okénka slaví devadesát

autor článku: Helena Bretfeldová

Okénka&Kubík

Pátého dne měsíce máje bude mít rodina i muzikantští přátelé a kolegové příjemnou příležitost blahopřát k výjimečnému životnímu jubileu čerstvému (věkem i duchem) devadesátníkovi – vrbeckému kantorovi, zpěváku, hudebníkovi, konferenciérovi, lidovému vypravěči i dlouholetému sběrateli, upravovateli (a výjimečně i utajenému autorovi) lidových písní, „panu rídícímu“ Františku Okénkovi, momentálně nejstaršímu aktivnímu horňáckému zpěvákovi, dlouholetému členu Muziky Jožky Kubíka i posléze nástupnické Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče.

Životaběh pravého vesnického kantora tělem i duší, kterému pocit závazku k rodnému kraji nedal uprchnout za lepšími životními podmínkami do většího města (ač nabídky byly, učitelské i muzikantské),  je bohatým zdrojem nesčetných historek, humorných i místy neveselých – a panu rídícímu stačí umět naslouchat: jeho léty vytříbený a vysokým věkem nijak neporušený vypravěčský styl s jedinečnou jazykovou kulturou nabídl loni Františku Šalé, autoru-zapisovateli, neopakovatelnou šanci zachytit v osobních (a osobitých) vzpomínkách zasvěceného pamětníka mnohé z mizejícího světa na Horňácku osmi desetiletí minulého století – zapisovatel se jí chopil s porozuměním a dal jí důstojnou podobu.

František Okénka se narodil jako třetí potomek nijak movité rodiny, která mu ovšem od počátku vštěpovala lásku k muzice a úctu ke vzdělání. V hudebních začátcích ho kromě rodinného prostředí usměrnil budoucí tchán, kuželovský kostelní varhaník a zpěvák Jan Čambal, a v cestě na měšťanku (a později na učitelský ústav do Brna) otcův bratr, ředitel obecné školy ve Strážnici Jan Okénka. Rokem 1941, kdy v Brně studia zdárně absolvoval, začala s několika málo válečnými a poválečnými peripetiemi jeho kantorská kariéra na malotřídkách v Kuželově, v Malé a v Hrubé Vrbce; z místní trojtřídky, z pozice mnohaletého (oblíbeného) ředitele odešel v roce 1983 –  po dvaačtyřiceti letech kantořiny! – do penze, ovšem nikoliv na odpočinek. V roce 1987 se uvolnilo místo kustoda a průvodce na kuželovském větrném mlýně, Větráku, jak mu odedávna říkají místní. To znamenalo konec aktivního hraní a zpívání v muzice Martina Hrbáče, ale zároveň novou životní náplň, jež v menší míře přetrvala dodnes; František Okénka je tak patrně nejstarším aktivním průvodcem po kulturní památce možná nejen ve střední Evropě.

V loňském roce vyšla v boskovickém vydavatelství Albert výše zmiňovaná monografie Švarný šohajíček šlapával chodníček; je důstojným profilem vážené a zajímavé osobnosti muzikantské i lidské, jejíž postřehy stojí za přečtení i zamyšlení – kupříkladu ty o současných lidových muzikách, které je oproti dřívějšku obtížné od sebe po zvuku rozeznat, neboť jsou plné konzervatoristů, a „tí ty šestnáctky sypú jak z rukávu“, ale „kolikrát ten charakter kraje se ztrácí; hrajú jako z not, a to sú mrtvé noty, jak Jožena říkal“, připomíná svého někdejšího primáše Joženu Kubíka. Roztomilé je i přiznání k autorství některých písní, které propašoval kdysi do muziky a jež se na Horňácku uchytily a zlidověly – kupříkladu ta, která byla převzata do titulu knihy. „Dycky se to tajilo“, uvádí v knize pan rídící šelmovsky.

Po mnohočetné participaci na rozhlasových i televizních nahrávkách a pořadech (kupříkladu v jednom filmu si zahrál malou roli větrného mlynáře po boku Ondřeje Vetchého) i na řadě hudebních nosičů věnovaných horňácké lidové muzice mu vyšlo (konečně!) v roce 1996 vlastní profilové CD František Okénka: Preletěuo ftáča (Gnosis Brno, 1996). V roce 2007 byl František Okénka uveden do Síně slávy Folklorní akademie – FOSKAR.

Pane rídící, upřímně blahopřejeme k nádhernému věku a přejeme ještě řadu krásných dní projasněných sluncem, přáteli, rodinou i milovanou horňáckou písní.

Další zajímavé články...