Haná, Malá Haná, Záhoří

Orientační mapka regionu

Zeměpisné vymezení

V desátém díle Ottova slovníku naučného z roku 1896 se o Hané a Hanácích můžeme dočíst:

„Haná, rovina moravská v širším slova smyslu prostírající se od Bludova na sever až k Napajedlům na jih…. V užším slova smyslu je to rovina rozkládající se mezi Vyškovem, Prostějovem, Litovlí, Šternberkem, Lipníkem, Holešovem, Napajedly a Zdounkami. Rovina tato, jež je proslavena svou úrodností a bodrým lidem, sluje tak dle říčky Hané. Od Napajedel až po Litovel, od Vyškova až po Lipník usazeni jsou v požehnané krajině Hanáci. Země jejich protéká řekou Moravou, vyznamenává se zvláštní úrodností a plodností. Vesnice hanácké jsou obrazem utěšeného blahobytu…. Obyvatelé jsou zrostu ztepilého, krásného a silného.“

Historicko-národopisné vymezení

Haná je jednou z nejstarší a nejdříve tímto jménem uváděnou oblastí na Moravě. V historické a topografické literatuře je to vlastně nejstarší označení určitého národnostního celku.

Do 16. století Haná ještě nedorostla takového krajového významu, aby zvlášť nápadně vystupovala v moravském místopisu. Jen příjmení Hanák, dosti hojně se vyskytující v urbářích 16. století, dává tušit existenci tohoto kraje.

Zdá se, že teprve období baroka objevilo Hanáky a jejich kraj. Přímé pojmenování Hané se objevuje například na Komenského mapě Moravy z roku 1627, kde území od Vyškova k Olomouci je označeno velkými písmeny NA HANÉ.

V údajích o Hané, její rozloze a sídlech, je patrno od prvních zpráv až do konce 19. století rozšiřování jejího teritoria, a to nejen vlastní Hané, ale i území okrajových (Malá Haná, Záhoří). V tomto Hanáci, jak svým počtem tak i množstvím sídel, daleko předčili ostatní moravské regiony.

Hanou lze charakterizovat jako význačnou národopisnou oblast s bohatou lidovou kulturou starobylých rysů a s neméně bohatým a významným písňovým, hudebním a tanečním folklorem a zvykoslovím.

Zvláštní zmínku zasluhuje i hanácké nářečí, jehož oblast výrazně přesahuje vlastní Hanou. Určující jazykové znaky tohoto nářečí tak najdeme i na Zábřežsku, Drahanské vysočině, Brněnsku, Záhoří a jinde.

Lidová hudba

Už více než před sto lety odkládali obyvatelé hanáckého venkova lidové kroje a upouštěli od starobylých zvyků. Souběžně s tím ubývalo i lidových písní, které tak výstižně dovedly vyjádřit náladu zpěváka a sílilo přesvědčení, že Hanáci jsou nezpěvní.

Když v roce 1929 nastoupil místo na prostějovské radnici JUDr. Jan Poláček – rodák ze Strážnice, muzikant a sběratel slováckých lidových písní – ocitl se najednou v prostředí, kde jen zřídka bylo slyšet lidovou píseň. O tom, že i na Hané si lidé zpívali při práci, zábavě i při všech významných událostech, byl však Poláček přesvědčen a nijak se tím netajil. Aby toto své tvrzení dokázal, začal usilovně hledat mezi nejstaršími obyvateli Prostějovska ty, kteří si pamatovali, jak se na hanácké vesnici žilo ve dnech všedních i svátečních a jak se život Hanáků odrážel i v lidové písni.

Za deset let své sběratelské činnosti na Prostějovsku zaznamenal na 1500 hanáckých lidových písní, z nichž více než 800 vydal ve dvoudílné sbírce Lidové písně z Hané, které dnes představují jeden z nejvzácnějších kulturních pokladů tohoto národopisného regionu.

Dle doložených písemných zpráv z poloviny 18. století hrála hanácká lidová muzika v nástrojovém obsazení s převahou smyčců, a to většinou dvoje housle, basa a cimbál, později doplněna o klarinet (píšťalu) a flétnu. Od poloviny 19. století se do většiny moravských měst, především na Hané, dostává tzv. „turecká muzika“ složená z dechových nástrojů – základ následně vznikajících dechovek, které se vbrzku prosadily i na venkově. K renesanci hanácké lidové muziky s původním nástrojovým obsazením dochází až koncem 20. století.

Lidové tance

Nejstarším a typickým hanáckým tancem je podnes známá cófavá. V minulosti byl tento tanec označován i názvem „hanácká“ – tedy tanec Hanáků. Tanečník drží tanečnici po své pravici ve vznosném držení. Tančí-li trojice, je tanečnice po každé jeho ruce. Základním pohybovým a choreografickým prvkem hanáckých-cófavých jsou opakované kroky vpřed a vzad. Tento tanec byl v době renesance nejen slavnostním tancem, ale přistupovala jím k oltáři i vznešená nevěsta se ženichem. Cófavá se mohla také jako jediný tanec tančit za doprovodu svatých (nábožných ) písní a legend i v době postní nebo adventní. Tento hanácký tanec pronikl mezi lid nejen v sousedních regionech, ale stal se předmětem zájmu i hudebních skladatelů u nás a dalších státech střední Evropy.

Kromě hanácké-cófavé , se tančilo na Hané dalších nejméně padesát, ale i šedesát až sedmdesát figurálních tanců vázaných pouze na jeden taneční nápěv nebo píseň, které odpovídá určitá konkrétní pevná pohybová skladba. Byly to tance nejrůznějšího druhu: jednak volnějšího tempa – vážných i lyricky laděných (Sivá holubičko, Červené šátečku), ale i tanců veselých, hravých a žertovných (pleskavá, obihavá), mnohdy i s určitým nádechem satiry (Steklé Janek), a také tanců živých, dynamických, temperamentních, což je u Hanáků, považovaných za lid klidné, až pohodlné povahy něčím překvapivým.

Kroj a výšivka

Z hanáckého kroje cítíme širou, klidnou rovinu, vlnící se lány obilí dozrávajícího pod žhavými paprsky slunce i temnost lesů na úpatí hor, lemující tento kraj.

Hanácký kroj se vyvíjel po staletí a každé významnější období na něm zanechalo své charakteristické stopy: renesance okruží a vyduté rukávce, rokoko široké sukně a hluboce vystřižené kordulky, empír vysoké pásání. Přes všechny tyto vlivy však zůstal jeho ráz veskrze barokní. Jednotlivé změny nepronikaly na celé Hané stejně rychle a stejně tak se všude neujaly. Proto je hanácký kroj značně mnohotvárný.

S příchodem manufaktur a textilního průmyslu koncem 19. století odkládá se kroj a nejprve muži, později i ženy, oblékají městský šat. S příchodem 20. století se kroj obléká už jen ke slavnostním příležitostem.

Architektura

Z geografického, kulturního a architektonického hlediska je Haná součástí rozsáhlé oblasti, jejímž jádrem byla dávná Panonie, pro kterou byl charakteristickou stavbou hliněný dům.

Typickým znakem hliněného domu v hanáckém regionu je mohutný žudr – jednopatrový přístavek čtvercového půdorysu vystupující asi 5 metrů před průčelí do návsi. V přízemí žudru byla prostorná předsíň s lavicemi k sezení podél stěny, v patře sýpka s malými okny. Výška žudru dosahovala výšky obytného stavení. Ještě v první polovině 19. století nebylo na severní Hané téměř gruntu bez žudru. Ve druhé polovině 19. století se však začaly stavět rozsáhlejší sýpky nad celým stavením a žudry, které se tak staly zbytečnými, byly postupně bourány.

Obytný dům a jeho přístavby se stavěly vesměs z hlíny, jen jizba bývala ze tří stran dřevěná, srubová, obalená hlínou. Střecha byla kryta slámovými došky. Koncem 19. století se tyto stavby postupně začaly nahrazovat novostavbami z pálených cihel.

Malá Haná

Území zhruba mezi městy Boskovicemi a Jevíčkem je přechodovou oblastí mezi Hanou a Horáckem, ve kterém se mísí vlivy obou oblastí a to jak v kroji, tak i nářečí, částečně i architektuře.

Záhoří (Lipenské, Hostýnské)

Záhoří je jistým přechodem z Hané na Valašsko. Nachází se v severovýchodním cípu Hané a jeho jádro tvoří území v trojúhelníku měst Lipník nad Bečvou, Bystřice pod Hostýnem a Hranice. Patří do něj 27 obcí, jejichž přirozeným centrem je obec Soběchleby.
Obyvatelé tu přecházejí některými maličkostmi již do valašského rázu. Tento předěl je patrný nejen v nářečí, projevuje se i jistými odlišnostmi v kroji, zvycích, obyčejích a rázovitostí zdejších osad.

Skanzeny, muzea

  1. Rymice (u Holešova) – soubor nejstarších hanáckých hliněných stavení s doškovými střechami, dřevěný větrný mlýn.
  2. Příkazy (u Olomouce) – originální „špaletové“ stodoly, zachovalé domy s žudrem.
  3. Lysovice, Rostěnice (u Vyškova) – domy se žudrem na návsi

Literatura

  1. Lidové umění na Hané, J. R. Bečák (Velký Týnec 1941)
  2. Hanácké tance z Tovačovska, L. Mátlová – Uhrová (Státní nakladatelství KLHU 1954)
  3. Lidová kultura na Hané – Sborník příspěvků z II. odborné konference o lidové kultuře na
    Hané (Okr. Úřad v Olomouci 1993)
  • Studie Muzea Kroměřížska 92/93 – Tradiční a lidová kultura Hané (MK v Kroměříži 1993)
  • Lidová kultura na Hané – Sborník příspěvků ze IV. odborné konference o lidové kultuře na
    Hané (VM a VSM v Olomouci 1996)
  • Lidový oděv a tanec na Hané – Sborník z konference o lidové kultuře na Hané (Muzeum
    Komenského v Přerově 1998)
  • Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy – Sborník ze VII.
    konference o lidové kultuře na Hané (Muzeum Vyškovska ve Vyškově 1999)
  • Lidový kroj na Hané, M. Ludvíková (Muzeum J. A. Komenského v Přerově, 2002)
  • Lidové tance a taneční hry z Hané, L. Mátlová – Uhrová, díl I. – IV. (OKS v Prostějově 1979)
  • Lidové písně z Hané (díl1. – 3.), J. Poláček (Olomouc 1962, Blok Brno 1967, OKS Kroměříž
    1975)
  • Hanácky pěsničke, L. Geyer – P. Polášek (Přerov 1933)
  • Záhorský zpěvník, P Klapil (Muzeum Komenského v Přerově 1999)
  • Boskovický zpěvníček, O. Sirovátka (SNKL Praha 1953)
  • Národopis lidu Českoslovanského – Díl I. Moravské Slovensko (Praha 1922)
  • Vlastivěda moravská – Země a lid. Svazek 10, Lidová kultura na Moravě (ÚLK ve Strážnici,
    MVS v Brně 2000)
  • Lidové kroje z České republiky (Dějiny odívání), J. Langhammerová (Nakladatelství Lidové
    noviny 2001)
  • Lidová architektura v Československu, V. Mencl (Academia Praha 1980)
  • Lidové stavby – Architektura českého venkova, J. Škabrada (ARGO Praha 1999)

Hudební nosiče

  1. V Prostijově na renko – Hanácká muzika Ječmeni (Prostějov) 1999
  2. Debe decke tak belo – Muzika Haná (Olomouc) 2001

Videokazety

  1. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska – Díl VI., Část 2. – Haná, Z. Jelínková (ÚLK ve
    Strážnici 1997)

Jste ochotni poskytnout nám další informace pro tento článek? Napište nám!

(zpracoval Zbyněk Žůrek)