FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:

Články

04/11/2012 • Sulislavsko
autor článku: Marta Ulrychová


Sulislavské písně
Jen málo se v současné době ví o Sulislavsku. Tento národnostní ostrůvek v okolí Stříbra tvořily v 19. století následující lokality – Sulislav, Sytno, Svinná, Butov, Vranov, Vrbice, Milíkov, Otročín, Těchlovice.

Zajímala mne otázka, zda kdy bylo Sulislavsko pokládáno za samostatný etnografický region. Zjistila jsem, že takto ho pojaly pouze autorky známé publikace Svéráz v zemích česko-slovenských Renata Tyršová a Amálie Kožmínová (1921), které mu ve své knize věnovaly samostatnou kapitolu. Všímají si zde především lidového oděvu, svatby, přástek a zvykosloví v průběhu kalendářního roku.

Jaroslav Kramařík se ve studii z roku 1966 Několik myšlenek o otázce národopisných oblastí o Sulislavsku sice zmiňuje, nicméně pojímá ho jako součást tzv. širšího Plzeňska, kam řadí vedle Přešticka, Hradišťska, Nepomucka, Rokycanska, Plaska a Kralovicka celé Stříbrsko jako celek.

Jakákoliv zmínka o Sulislavsku coby samostatně chápaném regionu či subregionu kupodivu chybí v Západočeské vlastivědě z roku 1990 vydané v Plzni autorským kolektivem, který tvořili jednak zkušení regionální badatelé (Miloslav Bělohlávek, Tomáš Jílek, Vladimír Bystrický, Viktor Viktora, Marie Ulčová, Marie Maderová aj.), jednak někdejší pracovníci Ústavu etnografie a folkloristiky v Praze (nynějším Ústavu etnologie) – Antonín Robek, Naďa Valášková, Mirjam Moravcová, Zdeněk Mišurec, Lubomír Tyllner aj.

Malou zmínku o Sulislavsku přináší v roce 2004 Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska (IV) vydaný Jiřím Woitschem a Františkem Bahenským. Co se českých regionů týče, zmínění editoři zde uvádí stati Josefa Vařeky a Eduarda Maura, kteří akcentují především problematiku Chodska, tzv. Králováků (obyvatel Královského hvozdu na Šumavě) nebo Plzeňska. Sulislavsku je věnována pouze jediná věta: „Lidový kroj a řeč v českém jazykovém ostrůvku u Stříbra se vlivem jazykové bariéry dále nevyvíjely, zůstaly na stupni rozhraní 18. a 19. století a pak postupně mizely.“

Po Tyršové a Kožmínové dosud největší pozornost Sulislavsku věnoval v časopise Plzeňsko v roce 1930 Josef Resl v článku Zápas o český ostrov stříbrský, v 60. letech pak Vladimír Bystrický, který v roce 1962 publikoval ve sborníku Minulostí Západočeského kraje I., studii Národnostní vývoj města Stříbra a jeho nejbližšího okolí. Jak Reslův článek, tak Bytsrického obsáhlá stať se věnovaly především ožehavé otázce prosazování a vzniku matičních škol. Bystrického text je jedním z prvních zpracování složité národnostní problematiky západočeského pohraničí. Autor zde podává v hlavních rysech vývoj této oblasti od konce 12. století do vypuknutí 2. světové války.



Jaroslav Bradáč
Na přelomu 19. a 20. století Sulislavsko přitáhlo pozornost výtečného sběratele lidových písní Jaroslava Bradáče, v 50. letech pak profesora češtiny Karla Rodiny a odborné pracovnice Národopisného muzea v Plzni dr. Marie Ulčové. Díky své erudici a dlouhodobému výzkumu přinesla právě tato etnografka o Sulislavsku nejvíce informací, bohužel výsledky dnes uložené v plzeňském muzeu byly publikovány pouze v drobných článcích.

Věnujme nyní pozornost Stříbrsku, tedy území, chápaném jako subregion tzv. širšího Plzeňska. První písemné zmínky o Stříbře a jeho okolí pocházejí z 12. století. Jestliže o prvních obyvatelích Stříbra nemůžeme pro nedostatek pramenů tvrdit, jaké byli národnosti, jména okolních lokalit Butov, Kladruby, Milíkov a Vranov potvrzují, že obyvatelstvo zde bylo české. I když Němci přílivem německých horníků získali po založení města Stříbra převahu, byla tato převaha jen dočasná, neboť v poslední třetině 14. století jakož i v průběhu století 15. a 16. se do popředí dostali Češi. K velkému přílivu německého obyvatelstva došlo opět po třicetileté válce, kdy bylo město a jeho okolí naprosto zpustošeno. O výrazném německém vlivu vypovídá mimo jiné fakt, že počínaje rokem 1744 se ve Stříbře začalo vyučovat pouze německy. Koncem poloviny 19. století bylo město a jeho okolí německé s výjimkou národnostního ostrůvku tvořeného devíti obcemi v okolí Sulislavi. Jedním z hlavních opěrných bodů, o který byl sváděn tuhý národnostní boj, byly matiční školy v Sulislavi a Vranově.

Vývoj v této oblasti je jasně čitelný v kronice střediska českého živlu – Sulislavi, odkud jsem také čerpala následující data:

První zmínka o Sulislavi jako pozdějším středisku českého národnostního ostrůvku pochází z roku 1193. Tehdy byla vsí Oldřicha ze Sulislavi, jehož majetek nepodléhal kladrubskému klášteru. Ten byl založen v roce 1115 a dostal do vínku vesnice Vrbice, Záchlumí, Milíkov, Lhotu u Stříbra a část Sytna. Je tedy zřejmé, že v této době bylo sulislavské panství osazeno samostatnými majiteli, neboť tak významné kláštery, jako byl chotěšovský a kladrubský by toto území neponechaly bez povšimnutí. V husitských válkách stáli rytíři ze Sulislavi na panské straně, a to i přesto, že město Stříbro bylo v listopadu 1426 obsazeno husitským hejtmanem Přibíkem z Klenové. V roce 1466 sulislavský rytířský rok vymírá a tehdy se objevují rytíři z Přestavlků, kteří zde zůstávají až do roku 1575. Poslední majitelka Barbora Bejčková prodává Sulislav městu Stříbru. V letech 1623 – 1634 byla vesnice i s tvrzí a statkem předána císařskému plukovníkovi Christianu z Illova jako náhrada za válečné výdaje. Po jeho smrti v roce 1634 celá obec opět připadla Stříbru. Pro zajímavost: Měla 1674 jiter a 720 čtverečních sáhů pozemků. Z této doby se zachovalo málo zpráv. Obec byla zpravována královskými rychtáři, které dosazovala vrchnost, v našem případě město Stříbro. Kolem roku 1800 v obci vznikaly samostatné drobné zemědělské usedlosti. Obec nabyla na významu, když se ocitla na silnici vedoucí z Plzně přes Stříbro do Chebu, jejíž výstavba probíhala v letech 1812 – 1832. Její trasa byla vedena přímočaře bez ohledu na dřívější spojovací cesty mezi vesnicemi. V roce 1848 obec měla již 44 budov, 269 obyvatel, v roce 1850 zde byl zřízen samostatný obecní úřad, jehož starostou byl pravděpodobně německý učitel Josef Weeg. V roce 1858 ho nahradil Čech Matěj Pilvousek. Pod obecní úřad Sulislav zároveň spadal i Vranov a Butov. V roce 1864 byla zbourána dosavadní dřevěná budova zdejší školy, založená v roce 1806 a nahrazena novou zděnou.

Další výrazný zásah do života regionu znamenala dráha císaře Františka Josefa z Plzně do Chebu stavěná v letech 1868 – 1871, na níž byl zahájen provoz v roce 1872.



Adam Králenec
V roce 1886 se starostou Sulislavi stal Adam Králenec, který zde zůstal na tomto úřadě až do své smrti do roku 1912. Do tohoto období spadá zahájení stavby školní budovy pro českou školu, která byla slavnostně vysvěcena v dubnu 1889.

Tak jako v mnoha městech Čech a Moravy i v Sulislavi se ve 2. polovině 19. století rozvíjel společenský život. V roce 1875 byl založen sbor dobrovolných hasičů, v roce 1881 následoval místní odbor Ústřední matice školské, o pět let později místní odbor Národní jednoty pošumavské. Ten měl průměrně 60 – 70 členů a byly v něm organizováni i někteří občané z Pňovan a Úlic. Díky odboru NJŠ zde byla založena knihovna. Kulturní aktivity zde dále vyvíjel spolek plzeňských akademiků Radbúza, a sice založením knihovny a pořádáním divadelních představení, loutkových divadel a tanečních zábav. Největší popularity dosáhla obec v letech 1880 – 1918 zásluhou podpory tehdejšího primátora města Plzně JUDr. Petáka. Ten podobně jako celá řada dalších předních plzeňských hodnostářů pomáhal v boji za výstavbu budovy pro českou školu.

Bouřlivý vývoj po 1. světové válce dokumentují v kronice mimo jiné následující události - v roce 1921 zde byla zřízena první autobusová zastávka a poštovní úřad, v roce 1925 Kampelička. V roce 1927 si zednický mistr Václav Möstel pořídil první motocykl značky Indián, o tři roky později první osobní automobil, rok poté rozhlasový přijímač (1931) a první nákladní automobil.

V roce 1930 bylo založeno fotbalové družstvo: „Místní mládež založila oddíl kopané a tento sport provozovala“. Oddíl dostal od obce zdarma pozemek pro hřiště, které si však členové museli vlastní silou upravit tak, aby hřiště bylo schopné provozu. Také obuv a sportovní ošacení si členové platili ze svého.“

V roce 1933 se v obci uskutečnilo velké pořadové cvičení hasičských sborů, jehož se zúčastnilo celkem 10 sborů dobrovolných hasičů. Kronikář uvádí, že kulturní činnost po první světové válce polevila, a to z toho důvodu, že již nebyla podporována plzeňskými společenskými organizacemi. Obec tak byla odkázána sama na sebe. Poslední veliká slavnost se zde konala 25. 6. 1922 u příležitosti odhalení pamětní desky bývalého starostovi a bojovníku za prosazení české školy Adamu Králencovi. Tato oslava byla zároveň i připomenutím 40. výročí založení zdejší české školy. Slavnosti se zúčastnila vojenská hudba 35. pěšího pluku, pěvecký spolek Hlahol, pěvecký spolek plzeňské Obchodní akademie, plzeňský akademický spolek Mrštík a Sokolstvo z plzeňské šumavské a rokycanské župy, které zde předvedlo prostná cvičení.



Marie Ulčová
Mnichovskou krizi kronikář zaznamenává lapidární větou: Dne 7. 10. 1938 v poledních hodinách vstoupila do naší obce německá okupační armáda. Tehdy obec opouští 12 českých rodin a jednotlivci, do jejichž bytů se nastěhovaly německé rodiny z obce nebo jiných vesnic. V průběhu německé okupace pak došlo k vysídlení dalších rodin, jejichž místa rovněž zaujali němečtí osídlenci. Kronikář uvádí, že hned následujícího dne po vstupu německé armády byly na zahradu knihovny vyneseny všechny české knihy a tam spáleny, podobně jako všechny knihy a písemnosti z české školy. V roce 1944 obec zažila příliv 120 uprchlíků z německého Slezska. A opět lapidárně formulovaná věta: Dne 6. 5. 1945 v ranních hodinách vstoupila do Sulislavi americká armáda. Po zřízení národního výboru zahájily svoji činnost i politické strany. Při volbách do národního shromáždění v květnu 1946 byly pro ně odevzdány tyto hlasy:
pro KSČ 49
pro Stranu lidovou 49
pro Stranu sociálně-demokratickou 12
pro Stranu národně-socialistickou 1

V roce 1946 byli odsunuti jak uprchlíci z moravského Slezska, tak všichni místní Němci. Na jejich místa byli dosídleni občané z Volyně a z vnitrozemí. Z ostatních poválečných událostí uveďme pokus o založení divadelního kroužku, jenž se v roce 1950 rozpadá, po něm pokus o založení souboru písní a tanců, který opět po roce zaniká. V roce 1952 je zaznamenán druhý pokus o založení folklórního souboru. Ten zde vydržel osm let.

Zároveň kronika uvádí rok 1950 jako rok založení prvního přípravného výboru pro založení JZD, dva roky poté ustavující schůzi, první leden 1953 jako den, kdy musely být odvedeny všechny dojnice ze statků do stájí, rok 1955 jako počátek stavby kravínu, kam byly dojnice svedeny z dosavadních provizorních prostor. V roce 1956 zaznamenán první černobílý televizor.



Oldřich Blecha
Jak jsme již výše uvedli, česká identita obyvatel byla spojována s existencí matičních škol. První škola v Sulislavi byla od počátku utrakvistická. Prosazování výuky v němčině české obyvatele rozhořčilo natolik, že prosadilo v Sulislavi zřízení české školy. Stalo se tak v roce 1882, v témže roce byla ještě zřízena česká škola ve Vranově, jakož i škola německá. V roce 1919 byla německá škola v Sulislavi zrušena pro tzv. nedostatek žáků. Jako iniciátor zřízení české školy je uváděn farář Václav Čermák, který však byl brzy ze Stříbra přeložen. O prosazení české matiční školy se zasloužili plzeňští veřejní činitelé. Vyučovat se začalo v budově kováře, prvním učitelem byl Antonín Bedřich Cipra, v roce 1988 byl položen základní kámen pro novou budovu, která byla vysvěcena v dubnu o rok později. Za zmínku stojí, že v letech 1903 – 14 vyvařovala manželka učitele zdarma pro všechny přespolní žáky a místní chudé polévku, a to vždy počínaje prvním prosincem do konce března následujícího roku. Podstatnou část surovin (brambory, hrách, kroupy) poskytoval zdarma velkostatkář Emerich Macenauer z Úlic. Zbývající náklady kryl místní odbor NJŠ. Poté co byly v roce 1918 ve Vlkýši, Úlicích a Pňovanech zřízeny samostatné české školy, zaznamenala sulislavská výrazný pokles žáků. I tak se však jejich počet pohyboval kolem čtyřiceti. Po roce 1945 byla česká škola již jen jednotřídní. V roce 1976 pak došlo k jejímu zrušení. Od této doby dojíždějí všechny děti do Stříbra.

Vraťme se však do doby, kdy se na Sulislavsko vydal jeden z nejpilnějších spolupracovníků pražského Pracovního výboru pro českou lidovou píseň Jaroslav Bradáč (1876 – 1938). S pomocí starosty Adama Králence a učitele Františka Rozmary zde zapsal na 60 písní. Nejvíce materiálu získával v zimním a časně jarním období, nicméně si v jednom z dopisů Otakaru Hostinskému (1907) stěžuje, že „bohužel se dnes při práci již nezpívá, víc při pivě“. Po Hostinského úmrtí Bradáč pokračoval v korespondenci s jeho nástupcem Vavřincem Josefem Duškem:. O svých návštěvách obcí na Sulislavsku uvádí: „Stříbrský ostrůvek vysmejčil jsem dokonale, za čtyři dny probral jsem dostatečně Sulislav, Sytno, Svinnou a Vranov. Dále nebylo možná se odvážiti pro německou nevraživost, již ze Svinné musel jsem ujeti, aby mi p. Němci nenatloukli považujíce mne za českého agitátora z Plzně. Však paběrek teď získaný v obnosu 84 písní mne uspokojil.“ Svou žeň Bradáč opatřil klavírními doprovody a takto vydal v roce 1908 pod názvem Sulislavské písně.



František Homolka
V letošním roce se mladí muzikanti z Chrástu rozhodli tyto písně znovu zpřístupnit veřejnosti. Podařilo se jim za podpory Plzeňského kraje natočit CD, přinášející v úpravách mladých muzikantů výsledky sběratelského úsilí několika generací.





Související články:

Sulislavskej kostelíčku
Lidová muzika z Chrástu oživila zapomenuté písně českého Stříbrska







Diskuze ke článku


Článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 04/11/2012

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS