FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Vzpomínky na Stojaspalův mlýn

Články

17/03/2010 • Vzpomínky na Stojaspalův mlýn
autor článku: Petr Slinták


Když člověk zavítá do Dolního Němčí a navštíví zdejší lidové muzeum, které vzniklo přestavbou někdejšího vodního mlýna, může nabýt pocit, že se přenesl na začátek minulého století. Tehdy se tu ještě mlelo, ale ne na dlouho. V roce 1914 stavení vyhořelo a z mlynářské manufaktury se stala běžná zemědělská usedlost. Dispozici vodního mlýna si však objekt zachovával po dlouhá následující desetiletí. Obýván byl vlastně až do počátku 80. let. Tehdy tu dožila v požehnaných 96 letech paní Kateřina, manželka Jana Stojaspala (nar. 1886), která porodila jednu dceru a šest chlapců. Jedním z nich je i pan Antonín Stojaspal, dnes v Dolněmčí nejstarší žijící muž. Ve stavení č.p. 105 situovaném v ulici Rybníky se narodil v roce 1916.


Antonín byl jediným synem z rodiny Stojaspalovy, který šel do učení. Ostatní pomáhali při hospodářství a na krátkou dobu byli posíláni do služby.
 
„Tehdy sa žilo těžko. Dneskaj děcka majú všecko a dostanú, co chcú. Ale my sme měli každý na lístku napsané, co je potřeba udělat v hopodářství. Vyházat hnoja, přisypat krmení, jít pást nebo nekoho opatrovat. A když neco nebylo dobře, dostali sme po papuli. Náš tatíček nehleděli. A když nechceš jest, tak nejez, ale dělat mosíš. To bylo naplánované.“
Antonínův otec Jan Stojaspal (nar.1886) zdědil usedlost po svém nevlastním bratrovi, který byl hluchoněmý. Dle vyprávění si často hrál na dvoře s velkou mísou, ve které  byly nějaké, snad zlaté mince. Po jeho smrti se však nic nenašlo. Při posledním pomazání prý měl knězi ukazovat, jako by zazdil a zamazal něco v domě. Proto se v rodině vždy říkalo, že je na mlýně ukrytý poklad.


I přesto, že byl dům velký, obytná místnost byla jedna velká sednice a tak pět chlapců spalo na peci. Sestra pak musela spát na žigle (truhle), uvnitř které bylo šatstvo. Nejstarší syn spal na lavce, protože se na pec už nevešel. Když dnes vstupujeme do interiérů nejstaršího dolněmčanského stavení, letité trámoví, dřevěná lavice nebo svaté obrazy na zdech objektu z nepálených cihel na nás dýchají minulým časem. Ovšem evokovat atmosféru příbytku selské rodiny dokáží jen částečně. Jsou to svědkové krásní ale zcela němí. Návštěvu stavení tedy oživuje alespoň vyprávění pana Stojaspala.„Ve světnici na mlýně jsme byli všeci dohromady. Rodiče aj nás sedum. V jednej malej kutě. Tam byla taková veliká tabula. Dvakrát dva metry na šířku. To byl ve dně stůl a v noci jsme na tom my malí spávali. A také sa spávalo na peci, kde sa nás vešlo pět. Čistě na holej mazanině. Když sa pékl chleba, tak z toho šlo veliké teplo. Ale když sa nepékl, tož chtěl byt každý co nejblíž ke kachlom. Kdo přišel spěšej, ten byl u kamen. A přes deň, tam u toho velikého stola Fana vyšívala na rámě kadrle. A o Vánocách, to sa chodlilo po koledě. A když k nám nekeří šli, tak najprv postáli pod oknama a podívali sa, lesti sa nemodlíme růženec. A když ano, počkali a nebo šli jinam. A vrátili sa až po chvíli.“
V pozdější době, protože ještě elektřina nebyla zavedena, byl za mlynářskou stodolou pro usnadnění práce zbudován žentour. Do něj se zapřáhly krávy a na dálku tak pomáhaly s úpravou obilí v malé mlátičce. Původní mlýn byl zařízen vodním kolem, k němuž byla potoční voda přiváděna pomocí příkopu vedoucího od horního mostu za vesnicí. Tento kanál se musel čistit alespoň jednou za dva roky a k práci byli zváni pomocníci z jiných dolněmčanských mlýnů. Po skončení vyčištění se pro všechny uspořádala velká hostina nebol-li trachta. V prostoru, kde je dnes sociální zařízení obecního muzea a přilehlé pivnice, byly maštale a odpočinkové místo pro koně a formany. Zde se krmilo, napájelo i besedovalo se sousedy. Jan Stojaspal hospodařil na mlýně dlouhá léta, ale v roce 1914 narukoval na vojnu. Po návratu z armády bohužel spatřil mlýn již vyhořelý. Řemeslo však neobnovil a dům s hospodářskými budovami využíval jako rolnické stavení.



„Na kravském voze sme dycky jezdili do Brodu prodávat Židom obilé. Koně sme neměli. Ale pára krav byla. A když jsme měli jalúvečku, tak tá sa potom odstavila. Býk sa prodal. Ale prasa sme zabíjali každý rok. Na mlýně býl takový komín a tam sa údily aj tři kusy rázem. Ale ne všecky naše. To tatík údili aj luďom, keří zabíjali. Za to dostali nejaké peníze a kus špeku. Ale my děcka sme o tom nevěděli. Oni to tajně koštovali za rohem.“Staříček Stojaspal si také pamatuje, že když byl malý chlapec, v příkopu stále tekla voda a s kamarády si tam hrávali nebo chytali ryby. Taktéž se zde dlouho uchovávala pověst o místních čarodějnicích. Často prý uhranuly dobytek nebo podněcovaly jiné špatné události. Všechny naráz se přitom údajně každý rok koupaly na Zelený čtvrtek pod mlýnským kolem – na tzv. lanfeště. Když se ve vařečce vyvrtala dírka, dalo se prý skrz ni poznat, kdo je kdo. Někdy před strachem z čarodějnic pomáhala i modlitba. Tu ve světnici mlynářského stavení dnes připomíná nejen růženec pověšený na zdi, ale i svatý kout kolem jídelního stolu ozdobený řadou obrazů s náboženskými motivy. Společný Otčenáš rolnické rodiny tu však dnes už nezaslechneme a po vodním kole nebo původním náhonu se také slehla zem. Starobylé stavení, odkud sourozenci Stojaspalovi na zkušenou vyráželi do světa, však zůstalo zachováno.
„My mladí sme jezdívali na Hanú. Třeba na koloch. Jednú sem tam jel s bratrem Janem. To bylo do Říkovic. Ale hospodář nám řekl, že prácu pro dva nemá. Že až o žňách. Jan tam chtěl ale zostat. Tož spávál v maštali nad koňama. Divíl sem sa mu, ale on to opravdu rok vydržál. Ale stejně z toho nic neměl. Sedláci moc neplatili. Enom když slúžila děvčica, tak na nový rok od gazděny mohla dostat koláč a k tomu nový vlňák. Já sem byl zedník a v Dolněmčí sem postavíl nekolik baráků. V zahraničí sem byl akorát po druhé válce tři roky ve Vídni. To sme jeli vlakem do Hradišťa a potom do Břeclavi. A když sme neměli propustku, tak sa moselo pěšky přes Bratislavu. To sme sa na nádraží schovávali třeba v těch betónových skružách, co byly připravené na drenážování. V nich sme byli vlezení třeba aj třé. A když jel první ranní vlak, tak sme naskočili.“
 
Dům, ve kterém pan Stojaspal dodnes bydlí, z mlynářským stavením bezprostředně sousedí. Vlastně na všech blízkých pozemcích si postavili své příbytky členové jejich širší rodiny. On přitom leckomu pomáhal. Pro svou ochotu a dobrodsrdečnost byl oblíbeným řemeslníkem i v okolních vesnicích. V životě se na stavbách nadřel dost. Dodnes však na minulý život vzpomíná s humorem.  
 
„K muzice sme sa těšívali. Když sme byli odvedenci, s Janem Uhrovým sme jeli do Ostrohu. Mě tehdá chyběl ten zdobený kolbúk s pavíma pérama a pantlama. Vzpomínám si, že tam při muzice pochlópali všeckých. Z Hrubéj Blatnice aj starostu. Tam byla veliká bitka. Tak to u muziky chodilo. Ale po fašanku muzika nemohla byt. To sa ani zpívat nesmělo. V postě, adventě a ve žňa prostě nebyla muzika. Ale jinak to v hospodě bývalo našinské. Žádné divočení. Hrávali sa karty a nekdo aj na harmoniku..“
 
Osudy mnoha lidí generace pana Stojaspala byly pohnuté. Dějiny prostě míchaly kartami i na venkově. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 řada lidí Dolní Němčí opustila a zamířila do zahraničí. To byl případ i nejmladšího bratra našeho vypravěče: Ludvíka Stojaspala narozeného v roce 1932.    
 
„Bratr dělál ve Zlíně u Batě a přitom tam hrál fotbal. A jednú přes sobotu nepřišel. Mysleli sme, že kvůli zápasu. Ale na druhý deň k nám přišli četníci a ptali sa našich, kde májú syna. Tehdy on utékl. To býl jednapadesátý rok. Přes hranice mu pomohli sourozenci Hyblérovi, kteří měli u Břeclavi nejaké pola. Tak převáďali. Potom jich za to aj zavřeli. Tehdy utékli přes hranice aj čtyřé dolněmčanští bohoslovci. No a po padesáti rokoch sa bratr býl v Dolněmčí podívat. Chodíl tu jak kovboj v takovém velikém klobúku a přivezl nám barevné košule. No a my sme ho hostili. Čtrnáct dní enom jedl a píl, protože nám býl vzácný. Tak měl všeckého moc a neměl špatného slova. Říkal nám, že né tam u ních v Los Angeles, ale tady máme Ameriku.“ 
 
Když na začátku 80. let zemřela Antonínova sestra Františka, přišli na mlýn památkáři, muzejníci a zedníci. I díky nim byl objekt uveden do stavu, kterým se může chlubit dodnes. Řada dalších památek lidové architektury bohužel v Dolním Němčí takové štěstí neměla. Například stylový mlýn stojící v ulici Hlucké byl nerozvážně srovnán se zemí v polovině osmé dekády. Bourat vše staré bylo tehdy v módě. Mlýn rodiny Stojaspalovy naštěstí frontální přestavbu obce přečkal a představuje tak jednu z mála dochovaných památek, kterou lze v Dolněmčí nalézt.
 
 „Já možu byt rád, že trochu chodím. Kolena ňa bolíjá. Ale když sa v září pořádá vaření trnek, tak tá vůňa přes dvůr ide až k nám. Tož sa tam dycky idu podívat. A děcka už u vchodu víjá a říkajú: to sú strýček ze mlýna, oni idú dom. Pro mňa to je furt domov.“
 
Na základě vyprávění Antonína Stojaspala zpracoval
 
Petr Slinták





Diskuze ke článku


Článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS