FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Nitě jsou můj šálek čaje

Články

11/08/2008 • Nitě jsou můj šálek čaje
autor článku: Eva Veselá


Těmito slovy uvedla své vyprávění o pletení na rámu zvaném krosienka Blanka Mikolajková z Rožnova pod Radhoštěm (18,1 tis. obyv., Zlínský kraj). V loňském roce přijala z rukou ministra kultury ocenění „Nositel tradice lidových řemesel“ právě za zachování dnes téměř zapomenuté techniky, která má však dlouhou historii.

Pletení na rámu bylo zřejmě známé již v pravěku. Využívali ho i staří Egypťané v době 1400 let před naším letopočtem, dokladem jsou zachované výrobky i vyobrazení pracovních postupů. Znali ho starověcí Řekové a Římani, obyvatelé Asie, Severní i Jižní Ameriky, v Evropě se udrželo do středověku. Krosienka se ještě dnes vyskytuje v rusínských vesnicích, v polské Haliči a u nás pak na Moravě. Na Slovácku ji najdeme na barevných vlněných pásech, na Valašsku vznikaly zvláštní krosienkované čepce ke krojům, které se podle místa svého vzniku v obci Zděchov říkalo zděcháky.

Základem je „osmička“
Krosienky nejsou v podstatě ani pletením – nepotřebujeme klasické pletací jehlice, ani tkaním – máme osnovu, ale nemáme útkovou nit. Jsou prostě zvláštní textilní technikou. Na rám, na Valašsku nazývaný stativa, se nahoře a dole uváže provázek a přes něj se ve tvaru osmičky tahá osnova. Velikost ok pleteniny pak určují kulaté hladké hůlky (podobné jehlicím). Přehazováním předních a zadních nití prsty se tvoří hladká oka a dírky tvořící různé vzory. Výhodou je to, že pokud se provede křížení ok v horní polovině, totéž se automaticky objeví i ve spodní části, a naráz tak vznikají dva totožné výrobky nebo šála, jejíž konec je uprostřed.

Z konzervátorky tvůrkyní
Blanka Mikolajková absolvovala pomaturitní zdokonalovací studium na uměleckoprůmyslové škole grafické v Praze, se zaměřením na konzervátorství, v oboru textil. Základy však získala v konzervátorské dílně ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm. „Paní etnografka v našem muzeu tuto techniku moc dobře ovládala. Já se jí dívala na ruce a hodně jsem odkoukala. Potom jsem nastoupila do vsetínského muzea a měla tam opravit staré čepce zděcháky. Techniku výroby těchto slavných čepců jsem se naučila z filmu, předváděla ji tam paní Šimková ze Zděchova, a já si ho pouštěla stále dokola, dokud jsem si nebyla jistá, že ji pak sama zvládnu. V muzeu jsem se při konzervování dostala nejen ke krosienkám, ale i k síťování, předení na kolovratu, tkaní na stavu, pletení na karetkách a k dalším starým ručním technikám,“ vyjmenovává B. Mikolajková práce, při nichž je základní surovinou přírodní rostlinné vlákno a surová vlna. V muzeích se zaměřovala zejména na opravování poškozených sbírkových předmětů, od devadesátých let až do roku 2003 pracovala na živnostenský list – výroba textilu starými lidovými technikami. „Tady to bylo obráceně, protože jsem vytvářela nové předměty, ale postaru. A rozhodně to není práce lehká. Celou dobu musíte mít ruce v úrovni očí, když křížíte nitě,“ vysvětluje nositelka titulu, která nyní vyučuje téměř zapomenuté textilní techniky v rožnovském o.s. Iskérka v rámci terapeutických dílen.



Nitě, dřevěný rám a šikovné ruce
Koordinátorka centra, jehož služba se úředně nazývá Sociální rehabilitace a je jedinou svého druhu a zaměření v celém mikroregionu Rožnovsko, B. Mikolajková, prozrazuje tajemství ze své kuchyně: „Nejlepší je Sněhurka (tj. bavlněná příze) nebo příze kordonet č. 30, 50 a 60. Materiál si totiž musím volit tak, aby odpovídal budoucímu výrobku. S přízí to ale nekončí, svou roli hraje také rám. Na pletení čepců, rukaviček bez prstů, vsadek do malých polštářků, tašek se hodí ten se 170 centimetry na výšku a 60 na šířku a velký s 230 a 80 centimetry na šířku pak na punčochy a vsadky do velkých polštářů. Je z neohlazených lískových prutů a ozdobený vrypy do kůry, v rozích svázaný motouzem a doplněný ohoblovanými lehkými hůlkami z tvrdého dřeva.“ B. Mikolajková zvládá přesné kopie třicítky starých vzorů, které jsou zachyceny v muzejních archivech. Řada z nich má docela poetické názvy – kočičí šlapky na chodníku, řičicová okénka, na motýle, na paničku, na tulipány. Vytváří si však i nové moderní vzory, které najdou uplatnění zejména na rukavicích a vsadkách. A kolik materiálu a času je potřeba? „Na jeden pár punčoch potřebuji dvě klubíčka Sněhurky a minimálně 40 hodin, u náročnějších vzorů i déle. Zděchovský čepec si vyžádá včetně dokončovacích prací kolem dvaceti hodin,“ prozrazuje s největší pravděpodobností jediná žena u nás, která umí dělat čepce krosienkovou metodou.

Aby krosienka neupadla v zapomnění
Nositelka tradice lidového řemesla naučila starým textilním technikám svého syna i dceru a také žáky na vsetínské ZŠ Integra. Své umění pak předvádí v rožnovském skanzenu a na dalších folklorních akcích, s krosienkami seznamovala i návštěvníky folklorního festivalu ve Francii. Její čepce si dnes objednávají hudebnice či zpěvačky střední generace, ale zájem o ně mají zejména naši krajané v USA, kteří si chtějí udělat tradiční svatbu s čepením.


A na závěr pozvánka na kurz:
Rožnov pod Radhoštěm a Blanka Mikolajková,
nositelka tradic v oboru krosienka - pletení na rámu,
vás zvou na kurz:

Pletení na rámu KROSIENKA – MŮJ ŠÁLEK ČAJE

Kurz proběhne ve dvou termínech:

26. 9. - 28. 9. 2008
17. 10. - 19. 10. 2008

Cena kurzu: 500 Kč
Levné ubytování možné.
Informace na tel.: 732 730 933
Podpořeno Ministerstvem kultury ČR

Článek o Nositelce tradic lidových řemesel Blance Mikolajkové a jejím řemesle  je se souhlasem autorky převzat z Místní kultury 11/07.






Diskuze ke článku


23. 01. 2009 (11:00) • Lena: pleteni na ramu
There is same way of weaving in Russia, Ukraina, Finland/ Its name "pletenie na stene". But it was use for different belts.

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS