Tož víte, já vám chodím strašlivo rád na svaďby, ešče radšéj jako na pohřeby. Se mnú chodí
dycky i známý strýc Martin Vyškeříků. A tož my dva nesmíme vynechat ani jednú svaďbu.
Toťkaj sme byli spolem na jednéj svaďbě v Šenkovicách. Ja, chodí sa tam od nás rovno
chodníkem v lese před kopec, nebo oklikú kole kopca po cestě. Tož tam sme sa dostali dobře,
bo včíl tam jezdijá ty antobusy, či jak sa tému praví. Přišli sme tam, no a jak už to na každéj téj svaďbě bývá,
tož sedíme, pijeme, pozpěvujem a je veselo. Ani sa nám nechtělo ít domů. Ale dyž už sme seděli sami u stola
na suchu a začaly sa zbírat prázdné talíře a sklénky a stahovat ubrusy, začalo to být i strýcovi hlúpé, že sa zdvihli a povídali:
"Jane, poď, už je nás tu zbytečno".
Tož sme vyšli a strýc si to hned kráčal tým kratším směrem po chodníku k lesu. Jak sem tak
viděl, strýc už tú haraficu měli pěknú, lebo tam zobrácali dobrých pár sklének. Sotva sme
vstúpili do lesa, strýc naráz sa srazili s bukem. Zamžúrali očama a pravili: "No, pomaly,
súsedé!" Zdálo sa ně to divné, ale neřeknúl sem nic. Za chvílu zaséj sa strýc strefili do buka.
Odstúpili a povídali: "Tož pomaly, pomaly, kaj sme to?" Chtěl sem sa strýca optat, ale potem
sem si řeknúl, drž hubu, šak to aspoň nezapomeneš. Ale sotva ušli strýc deset krokú, vyvalili
po třetí hlavu do buka, až sa svalili na zem. Tu zaklnuli tak, až ně zaléhlo v ušách. Potem
stanúl a praví: "Víš co, Jane, nebudem sa přece žebračit, sedníme si toťkaj a počkajme, až
přejde celé to procesí".
