FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Jak jsem se dostal k slováckému folkloru (část 3.)

Články

18/04/2007 • Jak jsem se dostal k slováckému folkloru (část 3.)
autor článku: Jan Hučka


Již jsem se zmínil, že jsem od konce roku 1949 působil v muzice Slováckého krúžku v Brně jako houslový kontráš. Nejdříve se zmíním o krúžku a jeho členech, zejména o těch v muzice. Do krúžku chodili hlavně mladí lidé z různých oblastí Slovácka, kteří v Brně studovali, takže většina z nich se po studiích opět vracela zpět. Vedle toho tam chodili také lidé starší, většinou rodáci ze Slovácka, kteří trvale bydleli v Brně. Generačně starší členové byli pro nás „strýci“ nebo „tetičky“. V muzice hrávali téměř všichni mladí.

Krátce před mým příchodem, někdy na počátku roku 1949, se muzika Jaromíra Běhúnka nepohodla s výborem, vystoupila z krúžku a osamostatnila se. Musela se proto dát dohromady muzika nová. Zůstalo několik muzikantů, kterých se ujal primáš Jura Petrů z Kyjova, na cimbál hrál Jaromír Nečas (Jaryn), pak to byli houslisté Jožka Kobzík a Vladimír Svoboda (Hefin), violový kontráš Milan Štefan a pár dalších. Jura Petrů však brzy z Brna odešel.

V poválečné době vznikla na Vysoké škole veterinární cimbálová muzika, kterou později vedl primáš Luboš Holý z Hrubé Vrbky, kde terc hrál Luboš Severa, houslové kontry Milan Macek, violové kontry Blažej Valenta s Milanem Štefanem, basu Jura Hudeček, cimbál Dušan Sedlář a klarinet Zdeněk Frais. Celá tato muzika pak přešla do krúžku a vytvořila tak základ krúžkařské muziky, kterou doplnili zbývající muzikanti.

V krúžku se hrály a zpívaly písně ze všech oblastí Slovácka. Avšak příchod primáše Luboše Holého, svým původem z horňácké Hrubé Vrbky a dřívějším působením v muzice Jožky Kubíka, podstatně ovlivnil skladbu písní a dal muzice horňácký charakter. Spolu s ostatními muzikanty přinesli do krúžku velké množství písniček. Když však došlo na písničky z Podluží, tu měl hlavní slovo Jožka Kobzík. Nesměly se ale míchat písně a tance různého původu a přecházet z jedné oblasti na jinou, to působilo velkou nevoli muzikantů.

V té době vznikl velký „ideologický“ spor o tom, zda se mají písničky upravovat nebo je nechávat v původní „naturální“ podobě. Na rozdíl od praxe krúžku „strýc“ Běhúnek pro svou muziku psal noty a písničky důsledně harmonizoval. Podobně valašský rodák Jaroslav Jurášek (Carda), který se stal zakladatelem a uměleckým vedoucím Moravského souboru písní a tanců, dělal totéž s valašskými i slováckými písněmi. Jak se časem ukázalo, obojí mělo své opodstatnění a obě protichůdné tendence se někdy sbližovaly.

Běhúnek i Jurášek připravovali tehdy totiž programy s pásmy písniček k poslechu a spolupracovali také s brněnským rozhlasem. Pro tyto účely bylo pochopitelně vhodnější a pro posluchače přitažlivější čisté a precizní provedení podle přesných notových zápisů, což vyžadovalo školené hráče, od nichž se vyžadovala velmi dobrá reprodukční technika. Naopak v krúžku, v přátelském společenství známých, v neformální zábavě a bez obecenstva, měl každý možnost si zazpívat podle svého. Muzika musela se proto přizpůsobit a okamžitě zahrát podle přání zpěváků bez not a možnosti předchozího nácviku. Provedení bylo proto trochu drsnější a někdy se neobešlo bez určitých nepřesností, zejména občasnou disharmonií, jak již bylo vysvětleno minule. To ovšem vyžadovalo od muzikantů pohotovost a tvůrčí činnost, aby uměli dotvořit melodii nebo harmonii v souladu s ostatními hráči muziky.

Ale i pro veřejná vystoupení krúžku na veřejnosti bylo třeba alespoň domluvit nezbytné hlavní zásady o sledu písní a tanců a základní tóniny. Zpravidla se však to dodrželo pouze na začátku, ale následkem živelnosti účinkujících to někdy skončilo živelně. Na druhé straně po založení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, pro dosažení originality a lidovějšího provedení, byli někdy zváni ke spolupráci známí primáši, a to nejen školení houslisté jako Slávek Volavý ze Strážnice nebo Jura Petrů, ale i ti zcela lidoví jako Jožka Kubík nebo Samko Dudík z Myjavy.

Aby mohl krúžek dále existovat, musel se zapojit do nějaké oficiální organizace. A tak se v  roce 1950 stal „dobrovolně“ součástí Závodního klubu ROH poštovního úřadu, pozdějšího Závodního klubu dopravy a spojů. Umožnil to poštovní úředník „strýc“ Moravčík, dlouholetý starosta Valašského krúžku, který tento krúžek tam dostal také a jako třetí tam byla i Hanácká obec.

Za rok přišli do krúžku další muzikanti, zejména Jarda Čech z Hradišťanu, který se pak stal primášem pro Dolňácko. S ním přišel i basista Eda Kavan, takže jsme párkrát hráli i na dvě basy, ale dlouho mezi námi nepobyl. Po odchodu Dušana Sedláře hrál pak na cimbál Jaromír Nečas nebo Milan Štefan, do kontrů přišel Enoch Mořkovský a Miloš Bulíček. Jako host přišel občas Jura Petrů nebo ojediněle i Slávek Volavý.

Schůzky krúžku se přesunuly do salonku na Stadionu nebo do kavárny U tří kohoutů na Masarykově ulici. Kromě toho se muzika scházela občas u Jaromíra Nečase, který byl tehdy redaktorem čs. rozhlasu v Brně. Ve svém velkém bytě, v němž bydlelo i pár studentů, měl cimbál a tam při nácviku byla vždy dobrá zábava.

Jednou jsme byli hrát na veterinární škole v Králově Poli a v pozdním večeru se vraceli pěšky zpět do města. Když jsme šli kolem Lužánek, vzpomněl si někdo, že nedaleko bydlí kamarád Dr. Frolka (syn malíře Antoše Frolky) a že bychom mu mohli pod oknem zahrát jeho oblíbenou písničku, třebaže hodina byla už pokročilá. Po písničce se v pokoji rozsvítilo, otevřelo se okno a po provázku se nám spustila dolů láhev vína.

Byli jsme také hrát na zábavě v Senici na Slovensku. Přijeli jsme tam autobusem k večeru, bylo nás asi 8 muzikantů a 4 taneční páry. První slova hostitelů byla, kolik nás je a kolik flašek chceme na začátek. Jeden řekl, že je nás dvacet a že bude stačit jich deset. Když je přinesli, každý se vrhl na jednu, na některé ani nezbylo. Oni měli strach jen o to, abychom flašky nerozbili, že vína mají dost. O dostatku vína nás později přesvědčili a k večeři nám připravili dobrý guláš. K tanci se s námi střídala známá cimbálová muzika Samka Dudíka.


Nyní k minulé otázce. Ona pomyslná hranice mezi vlivy západní a východní lidové kultury prochází přibližně Českomoravskou vrchovinou. Je to patrné z rozdílného rázu českého a slovenského folkloru. O rozdílnosti rytmů českých a slováckých písní se zmíním snad jindy.

A víte, které je nejuniverzálnější písmo na světě, které je srozumitelné pro lidi ze všech zemí světa?

Fotka: Veterinární cimbálová muzika s primášem Lubošem Holým





Diskuze ke článku


20. 04. 2007 (18:30) • Vladan: Univerzální písmo
No jasně, že víme, jaké že to písmo je - notové!...o)))

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 15/02/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2017 by Folklorum || || RSS