FolklorWeb.cz | folklor a lidová kultura na Moravě O projektu | Kontakt | Hledat:
FolklorWeb.cz | Články | Jak jsme v Opavě pochovali basu

Články

12/03/2006 • Jak jsme v Opavě pochovali basu
autor Jiří Jilík

Umrela nám basa
bečí za ňú chasa,
už nebude vrzat
ani nás pobízat
poďte do tanca.


Muzika hrála, jak se říká, „ze svéj sily“ a noblesním sálem Psychiatrické léčebny v Opavě zněl zpěv. Vycházel ze stovky hrdel Opaváků, kteří se zde v pátek 25.února sešli, aby společně oslavili masopust. Fašanku, fašanku, Veliká noc bude, kdo nemá kožucha, zima mu bude, zpívali ti lidé a z jejich hlasu bylo poznat, že písničku mají rádi a ještě něco – že jsou rádi spolu. Muži ulévali vína z donesených láhví a štrngali si se spolustolovníky, zatímco ženy podávaly kolovat na talířcích boží milosti i jiné doma napečené cukroví. Již z této charakteristiky je poznat, že to nebyli chovanci zdejšího ústavu, nicméně blázni to byli také, neboť ten, kdo si dokáže udělat čas a věnuje se folkloru, tedy činnosti, jíž nelze nabýt pražádného materiálního prospěchu o společenském postavení nemluvě, je blázen. Z tohoto pohledu byli tihle Opaváci dozajista blázni, protože to byli lidé, kteří podstatnou část svého života spojili s lidovou tradicí, písní, tancem. Ale není to řečeno zcela přesně, že to byli Opaváci, někteří ano, ale ten starý dobrý základ pocházel ze Slovácka. Ale o tom, až později, protože zrovna, když jsem si dělal tyhle poznámky, ozvalo se pár falešných tónů, na to zvuk prasklé struny – a ticho. Prořízl je jen vyděšený výkřik basistův, naznačující že se stalo něco hrozného: „Co je to proboha s basú, tož pomožte jí někdo, volajte dochtora!“ Naštěstí je v sále lékař; už spěchá v bílém plášti a s kufříkem vyšetřit nemocnou, která je snesena s jeviště dolů na parket a s hroznou předtuchou položena na máry. Lékař, přestože basa nebyla zdravotně pojištěna, nebohou zevrubně prohlédl a nezbylo mu než konstatovat: „S basú je amen, zasluží důstojný pohřeb, volajte farářa!“

A nedlouho poté se začal velice smutný pohřeb nebožky basy. V čele pohřebního průvodu kráčel farář, Jan Rampáček, následovaný kostelníkem, jeho synovcem Milanem Rampáčkem. Mezi smutečními hosty nechyběli ministranti Karel Muller a Mirek Masařík, rechtor Mirek Koláček, který na podušce obřadně vystavoval na odiv nebožčina vyznamenání a odznaky. Při kladení věnců a okuřování byli všichni velice vážní, protože jim bylo líto nejen basy, ale i naříkajícího basisty. Pohřeb to samozřejmě nebyl zas tak moc smutný, ale naopak veselý, neboť šlo o masopustní kratochvíli - pochovávání basy. Možná, že někteří ze čtenářů starší generace spjatí s folklorem již i podle uvedených jmen poznali, kdeže jsem se to v pátek 24.února 2006 ocitl. Ve Výhonku.

Už ta basa leží
tu v troskách pod nama,
celá usmýkaná,
a aj rozvrzaná
tyma basistama


A co to ten Výhonek vlastně je? V padesátých a šedesátých letech minulého století si absolventi škol nemohli svobodně vybírat své působiště. Museli jít pracovat na „umístěnku“ tam, kde byla potřeba. Stovky - a během let tisíce - mladých lidí odcházeli do Slezska, zejména na Ostravsko a Opavsko. Bylo mezi nimi hodně mladých lidí ze Slovácka. Další desítky a stovky novousedlíků sem přicházeli v rámci náboru, ale byli zde i studenti vysokých škol, které na severní Moravě vznikly. Mezi novými osídlenci Opavska byl i veterinář Zdeněk Fojtách, rodák z Uherského Brodu. V letech 1957–1958 byl ředitelem Státního veterinárního ústavu v Opavě. Jako jemu i mnoha dalším kamarádům se stýskalo po tom, čím je naplněn náš slovácký domov – po zakotvení v tradici, která prostřednictvím rituálu naplňuje jistou hodnotou banalitu každodennosti. Na Opavsku, které již tehdy bylo z hlediska lidové kultury „mrtvým krajem“ a procházelo navíc složitým obdobím industriálního rozvoje, byla absence lidové kultury blízké srdci, pociťována mnohem silněji než jinde.

A tak jednoho dne svolal Zdeněk Fojtách své kamarády a řekl: „Je nás tady dost moravských Slováků. Je nás tady celá obec. Tak se jako obec dejme dohromady.“ A tak byly v roce 1957 položeny základy Svobodné slovácké obce Výhonek. Proč právě takový název? Na to odpovídá jeden z jejích dlouholetých „občanů“ Jura Pavelčík z Uherského Brodu, který celý aktivní život působil jako odborný pracovník Slezského ústavu v Opavě: „Cítili jsme se jako výhonek lidové slovácké kultury na severní Moravě. Výhonek, který zapustil svoje kořeny tam, kde slunko na révu nesvítí. Chtěli sme sa uchytit. Aj sa nám to podařilo.“ A dokládá to vážnými argumenty. V obci byla řada muzikantů, ti dali dohromady muziku; primášoval ji a primášuje podnes Zdeněk Šmika z Otrokovic. Ve svých dvaasedmdesáti letech patří k nejstarším aktivním slováckým primášům. Souběžně s muzikou dali dohromady muži sbor. Začali se scházet na pravidelných zkouškách, záhy se představili opavské veřejnosti a sklidili nečekaný ohlas. Kolem nich se začal vytvářet okruh stálých příznivců – zpěváků, zpěvaček, tanečníků. Duší Výhonku byl zmíněný dr.Fojtách, osobnost, která mezi Výhonkáři požívá bezmezné úcty. „V Uherském Brodě sa narodili dva najvětší Moravané – Jan Amos Komenský a Zdeněk Fojtách,“ vzpomínají s úsměvem na prvního starostu, neúnavného organizátora, muzikanta, kreslíře a autora slovních doprovodů. Ten měl k ruce dva radní, houslisty Bohumila Kyslingera a Dušana Lebedu. Náměstkem starosty byl zpěvák Rosťa Repík. V muzice se vystřídala řada dobrých muzikantů; ze známějších jmen je třeba uvést Oldřicha Šípka, Luboše Vybírala či předčasně zemřelého cimbalistu BROLNu Kolomana Bitto, otce zpěvačky Ivy Bittové. Dnes usedá za cimbál Alfred Richter, Opavák, který našel cestu ke slováckému folkloru. S jistým překvapením jsem v muzice zaznamenal i dva své známé – otce Oldřicha a syna Matěje Kůrečkovi, které jsem dosud potkával na Podluží a jinde na Slovácku netuše, že jejich akční rádius sahá až sem, na polské hranice, neboť otec Oldřich hrál ve Výhonku již jako student.

Svobodná slovácká obec žila po celá desetiletí bohatým kulturním životem. Opaváci byli jistě u vytržení, když ulicemi moravskoslezské metropole o velikonočním pondělí projížděl vůz se šlaháči ve slováckých krojích – každý v tom kroji, odkud pocházel – Jura Pavelčík a Luboš Daněk v uherskobrodském, Mirek Masařík v kopaničářském (Mirek je rodák z Lopeníku), oba Rampáčkovi v Podlužáckém (jsou ze Staré Břeclavi), Janek Bachan v blatnickém, Franta Bukač v polešovickém…

Do dolňáckého se oblékal Gusta Knot z Topolné, jehož zásluhou jsem se zde vlastně dnes večer ocitl. Po dostudování mlékárenské průmyslovky i on, podobně jako mnoho jiných, uvízl na několik let na Opavsku a Krnovsku. Ten se ve Výhonku dokonce oženil, neboť zde poznal zpěvulenku Julinku Raidovou. Svatba za účasti celé obce se uskutečnila 15.dubna 1967. Gusta dodnes jako oko v hlavě opatruje nevelký, ale vzácný archiv dokumentů a fotografií z 60.let, kdy v obci působil jako basista. V tom štůsku listin je i korespondence kolem svatby; snoubenci museli obec písemně požádat o souhlas k sňatku a představitelé obce v čele se starostou Fojtáchem jim ho po velké poradě samozřejmě velkoryse poskytli. Na dokumentu jsou jejich podpisy. „Z těch, kteří byli ve Výhonku za mých časů už jich žije jenom pár,“ vzpomíná u starostenského stolu, kam nás Výhonkáři s úctou usadili, osmašedesátiletý Gusta. Však se s ním také Šmika, Koláček a Fred Richter vítají jako se starým kamarádem. A to už Výhonek čtyřicet let navštěvuje jenom občas, při jubilejních setkáních. Když se ženil – a vracel se se ženou na Slovácko - bylo mu devětadvacet.


Zahrajte ňa z tichučka
javorové husle
nech ta naša basička
na chvílenku usne.


Starosta Jan Rampáček, někdejší primář Psychiatrické léčebny v Opavě, když odložil „ornát“ masopustního faráře, zamyslel se na chvíli, než řekl: „My jsme se sem dostali jaksi z musu. Byla to tady folklorně mrtvá oblast. Co tady je, to jsme sem dali my. Začínali jsme před sedmačtyřiceti lety a chtěli bychom to dotáhnout až do té padesátky. Dřív bylo víc akcí, i na veřejnosti. Chodili jsme po fašanku, po šlahačce, pořádali hody. Ale i dnes se scházíme na vinobraní, posledního června vydáváme vysvědčení, o Vánocích chodíme s písní koledovat. Máme dobré přátele v Blatnici a ve Vlčnově, kde na jízdu králů pravidelně muzicírujeme. Takže se nám po písničce nestýská. Bez Výhonku by byl náš život velice chudobný. Takový k ustýskání.“

Při pohledu do tváře tohoto vzdělaného člověka, lékaře, někdejšího primáře Psychiatrické léčebny v Opavě, roduvěrného Podlužáka, jsem si uvědomil, jak odloučenost posiluje lásku. Výhonkáři zůstávají folkloru věrní po celý život. A nejen folkloru, ale také Moravě. Pokud nejsou moravskými Slováky, pak jsou dozajista pravověrnými Moravany. Mají rádi víno i slivovici. Mají smysl pro humor a recesi, ctí duchovní hodnoty a rádi zpívají. Není jistě náhodou, že skupina Výhonkářů patří k nejagilnějším členům Klubu Štěpánů. Z jejich řad vyšli již tři starostové klubu – Jura Pavelčík, Luboš Daněk a Jan Rampáček. „Kecáš, napij sa,“ řekl by mi Luboš Daněk, ale protože právě dnes chyběl, museli jste číst tuto donebevolající chválu. Tak aby to nebylo jednostranné: Mezi Výhonkáři jsou také potvory, co aj paskudy nadělali, aj prostopášností napáchali. A někdy – a někdy víc než někdy - byli aj napití.

Však proč ta basa umřela? Protože už se na to nemohla dívat.

Fašanku, fašanku,
Veliká noc bude,
když je s basú amen,
co s muzikú bude?


Bylo kolem jedenácté večer, když jsme s Gustou opouštěli Opavu a rozjeli se zpátky k nám, na jih. Domů na Slovácko. Z divadelního sálu léčebny nás provázela písnička: Při breclavskej pile, stojá koně šimle, vysedajú na ně, chlapci Lanžhotčané…

Kus Slovácka ve Slezsku. Vlastně i tady jsme byli doma na Slovácku. Kdosi tady před čtyřiceti sedmi lety zasadil kus našeho kraje a on se ujal, rozrostl a rozvoněl písní. Už vím, kde se mám zastavit vždy, když pojedu na sever. Vím, kde je oáza s pramenem vody. A vím, že tam žijí naši. Pokud se tam někdo z vás, čtenářů, dostane dřív než já, pozdravujte je ode mě. A já je na oplátku budu pozdravovat od vás, až se tam za nimi zas podívám. Do té doby, doporučuje farář Janek Rampáček, buďme bohabojní a modleme sa:

Svatý Cyrile a Metůdku, patroné lidu moravského, ochraňuj šeckých Výhonkářů od moru, tubery, brantu, nacionalismu aj ostatního zlého.
Svatý Pavle, mučedníku, ochraňuj životy šeckých výhonkářských bezbožníků...


FOTO /autor Miroslav Masařík/:

1. Opava: O důstojný pobřeb basy se letos starali (zleva):
Milan Rampáček, Mirek Masařík, Jan Rampáček a Mirek Koláček.

2. Opava: Jan Rampáček tentokrát v roli faráře.





Diskuze ke článku


21. 03. 2006 (07:46) • Pavel Dvořan: z výhonku už je strom
myslím, že za tu dobu trvání souboru už je z výhonku pěkný strom. Jeho plody ať jsou chutné a v jeho stínu ať je každý rád a cítí se dobře.
přeje Pavel Dvořan
Folklorní studio Buchlovice

Číst vše Přidat názor


poslední aktualizace: 27/04/2011

FolklorWeb.cz || Copyright © 2002 - 2018 by Folklorum || || RSS